dvd
antihero
Martin Višňa, Musicserver
Punkeři Plexis dostali koncem loňského roku pořádnou chuť do
života, letos si tak jejich fanoušci užívají. Po novém albu se na svět dostal i
dokument o Petru Hoškovi nazvaný "Antihero", který připravil
publicista Radim Řezníček. Zásadní slova z něj? Hošek: "Dělám pičoviny
celej život, opravdu."
Nalijme si hned zkraje čistého vína. Výtvor hudebního publicisty
Radima Řezníčka o Hoškových životních eskapádách nemá ambice na metály, byť na
druhou stranu nejde o nějaký nudný dokument, kde páprda suše vzpomíná na to,
jaký býval za mlada kolík. Naopak téměř čtyřicetiminutová mozaika vyprávění
ústředního (anti)hrdiny, jeho kolegů a kamarádů je prostříhána úryvky z písní
či záběry z klipů, přičemž často to jsou prostřihy ještě umocňující už tak dost
odlehčené povídání a úsměvné vzpomínky.
Dalším pozitivem je, že se dokument nevyhýbá ani tématu drog,
které mimo jiné kdysi stály za rozkladem Plexis, nebo údajné spolupráci s StB -
Hošek o ní takto veřejně promluvil snad vůbec poprvé. Nechybějí zmínky o
oblíbených podnicích, dalších sestavách, ve kterých Hošek působil či působí,
ani o jeho proslulém skoku z okna - i znalý člověk se v "Antiheru"
dozví něco nového. Jen pro zajímavost, pro ty méně znalé, popis běžného Hoškova
dne, jak jej v dokumentu líčí bubeník Plexis Martin Švec: "Petr dělá to,
že spí do pěti, a pak jde na pivo. Druhej den zase spí do pěti, pak se jede
hrát, jde se na pivo nebo na víno... Takovej Lemmy Kilmister českej to je."
K obsahu ale nutno vznést i výtky. Přestože se divák dozví, jak se
z Hoška stal doprovod Svatého Vincenta nebo ve které kapele se naučil pořádně
hrát na basu, o skin-epizodě s Do řady! nebo účasti v praWanastowkách není ani
zmínka, natožpak o aktivitách na taneční a DJské scéně v 90. letech. Drobet
zkreslující je pak fakt, že o kapelách se vykládá postupně, tedy nejprve
Plexis, pak ostatní, takže neznalý může usoudit, že Hošek hrál u Michael's
Uncle až po roce
Výhrady ovšem musejí padnout i k technické stránce díla (mimochodem
zvuk je dostupný stereo, obraz je v poměru 16:9). S tím, že jsou některé záběry
ze starých plexisích klipů kvalitou otřesné, asi lze málo dělat, ale horší zvuk
a někdy i temnější obraz některých záběrů z vinárny nemožno moc omluvit. Stejně
tak těžko neznalý divák těžko rozezná v průběhu filmu, kdo to zrovna mluví,
když chybějí popisky - až na samotném konci v titulcích se člověk dozví, že
poslouchal třeba Amrita Sena z Michael's Uncle, starého punkáče Sáčka nebo
frontmana Našrot Hraboše.
Výsledný dojem je ale pořád dobrý a pro fanouška Plexis či jen
Hoška coby výrazné persony české punkové scény snad i nadmíru uspokojující.
Avšak těžce ho sráží bonusový koncert Plexis z letošního jara. Neprofesionální
záznam zvuku i obrazu (i když obrazová složka je na tom lépe), navíc nějaký
vesnický socialistický kulturák, kde ani nepaří pořádný kotel - Plexis si
zaslouží lepší prezentaci.
Hlavní je však dokument a ten i přes žánrové a technické mouchy
stojí za vidění. Dostat se k němu legální cestou už ale nebude vůbec snadné -
vyšlo pouze 150 kusů, které jsou už dávno rozebrány.
To se podívejme! Petr Hošek zvaný Sid nebo Mucho, frontman
legendárních Plexis, se ve svých 44 letech (nar. 8. února 1967) dočkal
dokumentárního filmu plně zasvěceného jeho osobě, přesněji řečeno jeho
nepřehlédnutelnému a pro někoho jistě rozporuplnému působení na zdejší punkové
scéně. Zhruba 36 minut dlouhý dokument na DVD doplňuje ještě na jedné straně
exkluzivní, zároveň však bohužel velice amatérský (především zvukově dost
špatný) záznam z jednoho koncertu Plexis letos na jaře.
Amatérský je i samotný film, ostatně nenatáčeli ho žádní profesionální
tvůrci, ale scénář i režii měl v rukou nezávislý publicista, spisovatel a
textař Radim Řezníček a jedná se o jeho filmařskou prvotinu. Onen amatérismus
se projevuje hlavně v někdy násilných a neumělých střizích. Ale čert to vem –
obsahová hodnota tohoto snímku to vyvažuje. Nahlíží na Hoškovu osobnost z
různých stran, zabývá se nejen jeho působením v Plexis, klikatým a občas
krkolomným vývojem této formace a dalšími Sidovými hudebními aktivitami
(Michael’s Uncle, Svatý Vincent, Maradona Jazz...), ale například i jeho
proslulým alkoholovým a drogovým eskapádám a chvályhodně se nevyhýbá ani
natolik kontroverznímu tématu, jakým byl vynucený podpis spolupráce s StB (o
čemž Sid nikdy nemlžil a snažil se to otevřeně vysvětlit hned po roce 1989). V
podstatě jediné zajímavější téma, o němž dokument cudně mlčí (těžko říct, zda
šlo o záměr, anebo na něj jeho tvůrce prostě zapomněl), je Hoškovo krátké
skinheadské období někdy kolem roku 1987 – v té době hrál se skupinou Do řady!
ze severních Čech.
Režisér dal dostatečný prostor ledacos vysvětlit a osvětlit nejen
samotnému objektu jeho zájmu, ale ve filmu promlouvá i celá řada Hoškových
přátel, spoluhráčů a kolegů a z branže. Výtku lze adresovat na konto toho, že
při těchto vstupech chybějí titulky označující, kdo právě hovoří. Ne každý z
„komentátorů“ je totiž známý všem, co tohle DVD uvidí, a kdo je kdo se divák
dozví až na úplný jeho závěr, což mi nepřijde jako příliš šťastné řešení.
Pozitivní dojmy z filmu ale jednoznačně převažují!
Vohul
to!
Petr Bláha, Musicserver
Jedenáct let je dostatečně dlouhá doba, aby nejeden fanoušek začal
intenzivně očekávat novou desku své oblíbené kapely a zároveň si získal
dostatečně kritický odstup. Obzvláště pokud jde o záležitost tak náchylnou k
vyčpělosti, jako je punková legenda. A jak to klaplo Plexis na "Vohul
to!"?
Rozpad, comeback, odchod kytaristy, tisící koncert, infarkty - tak
nějak by se dala charakterizovat uplynulá dekáda v kariéře Plexis. I nová deska
se rodila poměrně komplikovaně, label se měnil, ale nakonec je tu a se vší
parádou. V pomyslné soutěži o nejlepší desku punkové legendy se objevil nový
lídr. Ale na tahu jsou ještě Slobodná Európa a Zona A, které mohou výrazně
zamíchat kartami. Teď tu však stojí novinka Plexis s názvem "Vohul
to!" a jasně deklaruje, že kapela do starého železa rozhodně nepatří. Ve
výsledku totiž novince nechybí vůbec nic, spíš pár věcí přebývá.
Pokud se na desku podíváme po řemeslné stránce, zvuk je velmi
dobrý, což však těžko můžeme považovat za výhodu, když si dnes kvalitní
nahrávku vykouzlíte doma v kuchyni. Prim alba a celé skupiny tak hraje
kytarista Dušan, který předvádí opravdu učebnicový zvuk kytary. Takhle to má
vypadat. Jeho hra pak spadá do kategorie mimo možnosti normálních smrtelníků,
punkáč s konzervatoří je všeříkající definice. Nepřečnívá, nechybí, nestrhává
na sebe pozornost, kope za kapelu a předvádí opravdové mistrovství plné
kudrlinek a parádiček. Precizní bubenická práce Martina Švece pak jen doplňuje
perfektní instrumentální základ. Zmiňovat přínos Petra Hoška je pak poněkud ošemetné,
bezesporu jde o skvělého frontmana a výraznou osobnost, ale v tak silně
muzikálním základu by jeho roli nezvládl asi jen absolutní diletant.
Jaká je nahrávka po stránce muzikální? V dosavadní diskografii
jednoznačně nejtvrdší a nejrychlejší. Přes to všechno je stále melodická a
zatraceně chytlavá. Již první singl "Síla v srdci" ukázal, že půjde o
nekompromisní jízdu, která definitivně umlčí jakékoliv nostalgické vzpomínky na
tvorbu z první poloviny let devadesátých. Naštěstí se nekoná ani hrůza ve stylu
"My pijeme pivo", která vystrašila leckterého kapelního fandu. Naopak
poměrně výrazně se projevil vliv Motörhead, což je markantní hlavně v začátku
"Blues starýho strejdy". Mocný diktát kulometné palby bicích pak
nedává kapele šanci zvolnit a na nějaký výrazně pomalejší kousek si musíme
nechat zajít chuť. Mezi další výrazné pecky patří i "Černý vrány",
ale bohužel se dokázala vloudit i totálně zbytečná "Zkažený zuby".
Nové album Plexis v sobě nese všechny potřebné atributy kvalitní
punkové desky, která výrazně překračuje rámec domácí tvorby. Není bezchybná, to
vůbec ne. Takové tři songy v konkurenci ostatních nemají právo na existenci.
Ale zbytek patří na piedestal a do stálého koncertního setu. Nezbývá než jen
doufat, že Muchovo zdraví bude pevné a ostatní dinousauři se chytnou za nos a
začnou konečně makat, protože z tohohle počinu energie a radost doslova stříká.
Martin Višňa, visna.blog.denik.cz
Trvalo to, téměř celých jedenáct let. Vlastně méně, slova o nové
desce padla už někdy kolem návratu na pódia v roce 2004. Ale čekat se
vyplatilo. Mucho a spol. jsou ve formě a Vohul to! je prostě výborné. S malou
výhradou.
Ona výhrada míří k závěrečné písni Zkažený zuby, jakousi
hoškovskou variaci na kabátovské téma, jež ještě umocňují chrochtající prasata.
To opravdu není moc dobrá tečka za jinak parádní punkovou jízdou, která se
nesmí poslouchat jinak než řádně „vyhulená“, jak ostatně nabádá její název.
Jedině tak vás zcela pohltí (pokud teda holdujete punku, že?).
Předpokladů k tomu je celá fůra. Ostré tempo bezchybných a
úderných bicích Martina Švece zvolní jen ve třech písních, což ještě nemusí
znamenat zas tak mnoho, ale když vás deska postaví na nohy, jisté znamení to
je. A kulomet si o pozornost žádá. Dušan Lébl ke kytaře přistoupil poměrně dost
invenčně a jeho hra je oproti posledním dvě albům To a Už mi to kroutí nohy
mnohem pestřejší a zajímavější (však je také za tu dobu mnohem zkušenější, jen
si poslechněte třeba Černý vrány). A co se týče Petra Mucha Hoška, bez něj by
Plexis prostě nebyli Plexis. Občas sice textově uletí a v opeře taky zpívat
nikdy nebude, ale i z něj čiší to nadšení z nového studiového dítka a vydává ze
sebe vše. Dohromady málem punkový all-star band s tvrdou a zároveň melodickou a
chytlavou deskou.
Pravda, ještě dva slabší momenty by se našly – songy Kyselina a
Manipulace, takové punkové vykřiky ve stylu „politici nás serou, serem na ně
taky“, ovšem oproti zmíněným Zkaženým zubům v kontextu alba tolik nevyčnívají.
Vohul to! tak pro mě místo „smradu v prasečáku“ končí peckou Zas najednou, tak
trochu popinou o chytání druhého dechu a posledním z těch tří kusů s volnějším
tempem. Dalším je Krize, tak trochu překvapivý kousek s pocity a depresemi
čtyřicátníka a vůbec ten nejpomalejší. Když pak ale člověk o chvíli později
poslouchá vypalovačku Blues starýho strejdy, kde se opěvuje chlast a motolice
po něm, říká si, jestli ten Hošek náhodou není schizofrenik.
A vůbec, za nějaké to slovo by stály i všechny ostatní písně, za
těch několik dní, co je Vohul to! venku, už je mám pěkně v hlavě a směle
konkurují starým osvědčeným flákům. Ovšem jak jsem psal výše, sám název si
žádá, aby album bylo vohuleno – aby si ti, co tvrdili, že pokud kdy Hošek a spol.
ještě někdy přijdou s něčím novým, tak to bude jen trapnost nad trapnost,
uvědomili, že právě dostali nemilosrdné K.O. Takže dost řečí a mačkejte
tlačítko Play.
P.S.: A vůbec sem netahejte, že Plexis dělám webovky, album je
fakt sakra dobré!
Kečup, kidsandheroes.com
Jedno z prvních českých punkových desek (MC kazet), které jsem
slyšel, bylo album To od Plexis. V letech
Vohul to! je nejen tvrdý a melodický, jak kapela nějaký ten měsíc
dopředu avizovala, ale hlavně fakt dobrý. Hned v úvodu je vám jasný, že to
strejda Hošek rozhodně ještě nechce zabalit. Jen tak mimochodem - jako strejda
se tituluje on sám, což mimo jiné dokládá jeden ze zářezů na CD nazvaný Blues
starýho strejdy, což je mimochodem parádní vypalovačka z víc než výstižným textem
z Muchova života. V tomto případě je ale na místě víc, než se věnovat konkrétně
každé skladbě (i když na závěr určitě nějaké vypíchnu) vyzvednout hlavně
hráčské výkony kytaristy Dušana Lébla a bubeníka Martina Švece, kteří
předvádějí naprosto parádní kousky v rámci svých nástrojů! Hlavní věcí je, že
se zde nekonají žádné zbytečné onanie, ani exhibice, oba hrají naprosto účelně
a dohromady, a ta spousta parádiček má vždycky svoje místo a zní to fakt pěkně.
Každopádně i baskytara a parádní našláplej strejdův zpěv tu za ničím
nezaostává. Celkově bych řekl, že je tu pořád odkaz na obě předchozí alba a
celý to jede v dejme tomu podobnym soundu, akorát je prostě fakt znát, že
kapela nikde nezamrzla a celkově zvuk i podání odpovídá tomu, že žijem v roce
2011. Co se týče skladeb, tak krom poslední, Zkažný zuby, která mi sice až tak
nevadí, ale to chrochtání v závěru, když nemůžete najít ovladač od „vohulený“
věže, je fakt otravný. Nejlepší pecky pak jsou Síla v srdci s nakažlivým
refrénem, Slepý náboje, který parádně celou desku rozjíždějí a song Černý
vrány, také s povedným textem a výbornou gradací. Krom Zkažených zubů je pak
další trochu slabej song s názvem Betelgeuce, kterýmu se úplně nedaří
dostihnout kvalit dřívějších „filmových hitů“, jako byly písničky To, nebo
Pidilidi.
Celkově bych to shrnul tak, že deska je dobrá a určitě stojí za to
si jí pořídit! Jo a určitě si nikde nenechte ujít Plexis živě, fakt jim to
neuvěřitelně šlape!
Na závěr bych ještě rád zmínil docela paradoxní situaci, která ale
v kontextu doby a stavu hudebního průmyslu není vůbec překvapivá. Před tímto
počinem vydali Plexis dva roky staré best of u EMI. Tento vydavatel na svědomí
i předešlé počiny, takže nebylo divu. Divné spíš je, že v tom už nehodlá
pokračovat. Nová deska tudíž logicky vychází u největšího domácího punkového
labelu Papagájův hlasatel rec., který nejen že zastihl (získal) Mucha a spol. v
životní formě, ale také dokázal, že když se něco dělá poctivě a od srdce, tak
to dnes (bohužel jen) v rámci hudby funguje mnohem líp než zkostnatělý major
label zabývající se pouze ziskem.
Lord.Alex, punk.cz
Na novou desku legendy Plexis se čekalo dlouhých a předlouhých 11
let. Kapela během této doby prošla různými událostmi, změnami a všichni čekali,
jak se to projeví…Ovšem když se před časem skupina rozhodla, že bude opět zcela
plně fungovat a zaplnila si termínovou listinu takřka nadoraz, zdálo se, že to
s „comebackem“ myslí opravdu vážně a vrchol všeho bude nová deska. Několikrát
odkládaná, jak se na správnou punk kapelu patří :=) Ale nakonec je venku a hned
zkraje musím důrazně doporučit, ať posloucháte úvodní pokyn a jakmile CD
vložíte do přehrávače, tak to vohulte!!!
Okamžitě s prvním songem na vás totiž vlítne syrová, tvrdá energie
a precizní našláplý zvuk!
Úvodní „Slepý náboje“ jsou ihned jedna z největších pecek a
dokonale vás rozparáděj, skvělá melodie, vohulenej zpěv i vokály a kulometná
palba z bicích Martina Švece vám ihned dá odpověď, jaká tahle deska bude…
Pokračujeme „Mezi cvoky“ ve stejném tempu s výbornou melodickou
přímočarou linkou a mistr kytary a „předseda č….ů“ Dušan Lébl rozjíždí svou
kytarovou onanii. Ta ovšem není vůbec ke škodě a song (songy) nebrzdí, naopak
neuvěřitelně nakopává.
„Síla v srdci“ je první singl, který předcházel desce a jedná se o
další velký hit!
„Černý vrány“ jsou vypalovačka, která graduje postupem času,
„Sobec“ je pak možná „jen“ další song v pořadí, nebrzdí desku, ale zároveň ani
není ničím výrazný. Nicméně do koncepce alba zapadá perfektně. „Betelgeuce“ mě
dostala hned na první poslech a pro mě určitě jedna z nej pecek na desce.
Jakési pokračování „filmových“ písniček kapely. Song má drive a je to
melodická jízda, kde asi nejlépe vyznívá Muchům hlas, který sem dokonale
pasuje.
„Kyselina“ a „Spiklenci“ jsou tématicky podobné songy a druhý
jmenovaný pak již delší dobu patří do stálého koncertního playlistu kapely jako
opravdu dobrá nakopávka.
„Krize“ je pak první jakousi vzpomínkou na život s velmi dobrým
refrénem. A člověk se v tom jistě najde, ať už si číslovku z refrénu změní na
jakékoli číslo…Výborná písnička!
„Manipulace“ pak je jedna ze dvou nejslabších věcí desky a kdyby
tu nebyla, vůbec nic se nestane…Nezáživný text i hudba v tomto případě opravdu
mezi skvosty kolem nedělá dobrou vizitku..
Naopak „Blues starýho strejdy“ (dosaďte si Mucha), je onou druhou vzpomínkou na život, tentokrát
však čistě autobiografická a opravdu velmi povedená!
„Zas najednou“ je nejpohodovější písnička na desce a díky
výbornému zvuky kytary a povedenému textu, bych jí doporučil jako
antidepresivum. Možná i proto též patří do standardního playlistu kapely.
„Zkažený zuby“ bohužel opravdu na desce bejt neměly.. Celkem sem
byl zvědavý, či Mucho připraví na závěr desky opět nějakou tu elektroniku, leč
bohužel a místo toho tu máme tuhle hloupost, pardon, ale jinak to nejde nazvat…
Nicméně jedna hloupost a jedna slabší píseň nedělají z jinak
výborné desky méněcenné dílo. Oproti mnohým jiným českým punk kapelám maj
Plexis prostě svojí sílu a svoje charisma a touhle deskou si svoje výsostné
postavení jen upevnili! Neklesli k nesmyslnému a lacinému nadávání na vše
kolem, ani křičení nezajímavých a tisíckrát řečených frází, ale jedou si to
svoje a to, čemu můžete prostě věřit! A hrajou to nejlépe ve své historii!
Instrumentálně zde opravdu není co vytknout a dvojice Švec – Lébl předvádí
naprosté mistrovství, podporované kvalitním zpěvem Mucha, basová linka též není slabinou desky. Té se
co do zvuku a instrumentu nedá opravdu vytknout nic a tohle CD zní přesně jak
má taková deska znít! Nezbývá než si ho koupit za lidovou cenu 150,- a dát do
přehrávače. Vohul to!
Roman Jireš, iReport.cz
Jak Plexis řekli, tak udělali. Natočili v rámci své tvorby tvrdé a
melodické album. Rozčepýřená barevná hlava "starýho strejdy" Petra
"Sida" Hoška patří k letním hudebním akcím stejně jako festivalový
párek, pivo v kelímku a fronty před dámskými toaletami. Letos na festivalech se
svými kumpány kytaristou Dušanem Léblem a bubeníkem Martinem Švecem nabídnou i
nové písně. Nenechte si je ujít!
Když Petr "Sid" Hošek začal před časem rozhlašovat, že
jeho Plexis pracují na svém nejtvrdším a nejmelodičtějším albu, myslel jsem si
cosi o tom, že už zbývá jenom klišovité prohlášení, že to bude "nejlepší
album v historii kapely, za kterým si její členové plně stojí". Jenže, ona
je to nakonec pravda. Vohul to! je opravdu punkrockově tvrdé a melodické a přes
drobné výhrady výrazově nejcelistvější a zároveň hudebně nejpestřejší nahrávka
v sedmadvacetileté historii Plexis.
"Sid" Hošek se tentokrát ve většině písní vytáhl i jako
textař, protože většina songů upřímně odpovídá pocitům čtyřiačtyřicetiletého
chlapa, který má nárok na trochu rezignace a sebekritiky. Plexis nikdy nebyli
žádní revoluční bouřliváci a blíže než k anarchistickým manifestům měli ke
sklenici piva a legráckám. Proto rozumím skladbám, jakými jsou alkoholická
halekačka Blues starýho strejdy nebo Krize s trefnými slovy "Dívat se do
zrcadla bolí, když už ti bylo čtyřicet...".
Od úvodní pecky Slepý náboje s textem "Já už od tohoto světa
nic nečekám" sehraná trojice nabízí spíše rezignaci než vzdor ("Já už
na to seru, stejně si nevyberu" - Mezi cvoky) a ve skladbě Síla v srdci, v
jejichž refrénu slyším slovenské Desmod, si dokonce povzdechne "Nikdo si s
nás nikdy nic nedělal".
Punková revolta s výjimkou
náznaku v Kyselině ("Kašlem na všechny z hůry, nechcem jim být po
vůli.") tedy schází, zato po hudební stránce v rámci žánru lahodí uším
přesné bicí Martina Švece i vynalézavá kytara Dušana Lébla. Závěr alba sice
nabízí nepříliš podařenou legrácku Zkažený zuby a čím delší, tím trapnější
chrochtání, ale tahle nahrávka si naopak za energii a nadhled zaslouží uznalý
potlesk.
Petr Korál, Muzikus
11 let. Tak dlouhá doba utekla od vydání poslední řadové desky
skupiny Plexis Už mi to kroutí nohy. Teprve nedávno se na světlo světa konečně
vyklubalo dlouho slibované nové album a Plexis se za něj nemusejí stydět. Někdy
se opravdu vyplatí nespěchat, neunáhlovat se a nezahlcovat trh zbytečnými
počiny.
Novinka přináší ve své převažující většině až nebývale řízný,
agresivní punk rock, místy dokonce lehce líznutý metalem a hardcorem.
Vyznavačům Exploited, GBH a podobných spolků tato nahrávka zajisté příjemně
podráždí jejich bubínky, třmínky a kovadlinky, jakož i sluchové centrum v
mozku. V podstatě by se dalo říct, že Vohul to je esencí toho nejlepšího ze
všech dřívějších desek kapely – tedy samozřejmě těch punkových, protože dvojka
a trojka se stylově nacházely dočista jinde. Částečnými odbočkami si to Plexis šinou
vlastně jen v jedovatém „kabáto-motörheadovském“ rock’n’rollu Blues starýho
strejdy a v podobně laděném, ještě daleko chytlavějším popěvku Zas najednou.
Punk rock v podání Plexis vzor 2011 je ovšem poměrně ostrý i svým
sdělením. Petr Hošek je ve svých textech někdy až nelítostně „společensky
nakrknutý“ a nesmlouvavý (Betelgeuce, Manipulace), s odlehčujícím humorem a
legráckami tentokrát dost šetří (výjimkami jsou Zkažený zuby a už zmiňované
Blues starýho strejdy) a naopak tu a tam překvapuje nečekanou přemýšlivostí a
posmutnělostí. Příkladem je Krize zabývající se nikoliv současným stavem
ekonomiky, nýbrž tzv. krizí středního věku. I Hošek již má dávno svaté právo
zpívat „Dívat se do zrcadla bolí, když už ti bylo čtyřicet, kam se poděl ten
úsměv smělý, vše, cos chtěl světu vykřičet...“ Nemá cenu ale zároveň zastírat,
že charismatický frontman Plexis z celkového pohledu nikdy nebyl bůhvíjaký
básník a ani nový počin na tom nic zásadního nemění.
Stejně jako fakt, že Vohul to samozřejmě nepřináší nic závratně
nového, objevného, natožpak převratného. Ale čekal to snad od Plexis někdo?
Prostě „jen“ natočili výbornou punkovou desku, aniž by se stali parodií sebe
sama. A to přece není vůbec málo!
Lord.Alex, punk.cz
Na novou desku legendy Plexis se čekalo dlouhých a předlouhých 11
let. Kapela během této doby prošla různými událostmi, změnami a všichni čekali,
jak se to projeví…Ovšem když se před časem skupina rozhodla, že bude opět zcela
plně fungovat a zaplnila si termínovou listinu takřka nadoraz, zdálo se, že to
s „comebackem“ myslí opravdu vážně a vrchol všeho bude nová deska. Několikrát
odkládaná, jak se na správnou punk kapelu patří :=) Ale nakonec je venku a hned
zkraje musím důrazně doporučit, ať posloucháte úvodní pokyn a jakmile CD
vložíte do přehrávače, tak to vohulte!!!
Okamžitě s prvním songem na vás totiž vlítne syrová, tvrdá energie
a precizní našláplý zvuk!
Úvodní „Slepý náboje“ jsou ihned jedna z největších pecek a
dokonale vás rozparáděj, skvělá melodie, vohulenej zpěv i vokály a kulometná
palba z bicích Martina Švece vám ihned dá odpověď, jaká tahle deska bude…
Pokračujeme „Mezi cvoky“ ve stejném tempu s výbornou melodickou
přímočarou linkou a mistr kytary a „předseda č….ů“ Dušan Lébl rozjíždí svou
kytarovou onanii. Ta ovšem není vůbec ke škodě a song (songy) nebrzdí, naopak
neuvěřitelně nakopává.
„Síla v srdci“ je první singl, který předcházel desce a jedná se o
další velký hit!
„Černý vrány“ jsou vypalovačka, která graduje postupem času,
„Sobec“ je pak možná „jen“ další song v pořadí, nebrzdí desku, ale zároveň ani
není ničím výrazný. Nicméně do koncepce alba zapadá perfektně. „Betelgeuce“ mě
dostala hned na první poslech a pro mě určitě jedna z nej pecek na desce.
Jakési pokračování „filmových“ písniček kapely. Song má drive a je to
melodická jízda, kde asi nejlépe vyznívá Muchům hlas, který sem dokonale
pasuje.
„Kyselina“ a „Spiklenci“ jsou tématicky podobné songy a druhý
jmenovaný pak již delší dobu patří do stálého koncertního playlistu kapely jako
opravdu dobrá nakopávka.
„Krize“ je pak první jakousi vzpomínkou na život s velmi dobrým
refrénem. A člověk se v tom jistě najde, ať už si číslovku z refrénu změní na
jakékoli číslo…Výborná písnička!
„Manipulace“ pak je jedna ze dvou nejslabších věcí desky a kdyby
tu nebyla, vůbec nic se nestane…Nezáživný text i hudba v tomto případě opravdu
mezi skvosty kolem nedělá dobrou vizitku..
Naopak „Blues starýho strejdy“ (dosaďte si Mucha), je onou druhou vzpomínkou na život, tentokrát
však čistě autobiografická a opravdu velmi povedená!
„Zas najednou“ je nejpohodovější písnička na desce a díky
výbornému zvuky kytary a povedenému textu, bych jí doporučil jako
antidepresivum. Možná i proto též patří do standardního playlistu kapely.
„Zkažený zuby“ bohužel opravdu na desce bejt neměly.. Celkem sem
byl zvědavý, či Mucho připraví na závěr desky opět nějakou tu elektroniku, leč
bohužel a místo toho tu máme tuhle hloupost, pardon, ale jinak to nejde nazvat…
Nicméně jedna hloupost a jedna slabší píseň nedělají z jinak
výborné desky méněcenné dílo. Oproti mnohým jiným českým punk kapelám maj
Plexis prostě svojí sílu a svoje charisma a touhle deskou si svoje výsostné
postavení jen upevnili! Neklesli k nesmyslnému a lacinému nadávání na vše
kolem, ani křičení nezajímavých a tisíckrát řečených frází, ale jedou si to
svoje a to, čemu můžete prostě věřit! A hrajou to nejlépe ve své historii!
Instrumentálně zde opravdu není co vytknout a dvojice Švec – Lébl předvádí
naprosté mistrovství, podporované kvalitním zpěvem Mucha, basová linka též není slabinou desky. Té se
co do zvuku a instrumentu nedá opravdu vytknout nic a tohle CD zní přesně jak
má taková deska znít! Nezbývá než si ho koupit za lidovou cenu 150,- a dát do přehrávače.
Vohul to!
Honza Štelcík, Musiczone
Jedenáct let uplynulo od poslední desky Plexis. Kapela, která
působí s přestávkami dvacet sedm let vydala letos šesté řadové album s názvem
"Vohul to". Poprvé ve své historii u čistě punkového labelu a na
kvalitě skladeb a zvuku to nijak neubralo. Na novinku jsem se těšil, neb se
řadím k fanouškům Plexis a to již prakticky od dětství. Ačkoliv jsem byl
skeptický, protože zejména živá produkce Plexis mě v posledních letech silně
neuspokojovala a to jsem je viděl hodněkrát, takže to nelze připsat na vrub
jednomu nepovedenému vystoupení. Skladby, které by měly být ve středním tempu
byly rychlé a ty rychlé byly ještě rychlejší. Takhle to svého času řešili i
Ramones, ale tam to je něco jiného. Do toho se vyskytla velice rozpačitá
výběrovka "Best of 25 let". No, abych předešel zvyšujícímu se napětí
a tomu, že mě ještě ortodoxnější fans Plexisu než jsem já vyškrtnou ze seznamu
a začnou propichovat mojí voodoo figurku - deska je chvalitebná.
Album se obloukem pomyslně vrací ke svým starším sourozencům z
produkce Plexis. Začíná sypačkou stejně jako třináct let stará deska
"TO", "Spiklenci" mi atmosférou díky zvonům a křížům
připomínají skladbu "Je to hra" z debutového alba "Půlnoční
rebel", které je mi nejmilejší. Z Hoškových textů je opět cítit frustrace
z toho všeho kolem, jako na předešlých plackách. Plexis nikdy nebyli vyloženě
politickou kapelou, ale zejména poslední tři desky, tedy včetně novinky, měly
kritický obsah k pomazaným hlavám a nenažrancům napříč všem hajzlům politického
spektra. "Vohul to" nakonec uzavírá pomyslnou trilogii:
"TO" (1998, BMG), "Už mi TO kroutí nohy" (2000, Globus),
"Vohul TO" (2011, Papagájův hlasatel records). Za opravdový singl se
dá považovat třetí v pořadí skladbu "Síla v srdci", která ostatně
byla zveřejněna již před vydáním desky. "Sobec" má parádní rychlý,
úderný a agresivní drive. Jen aby se, vzhledem k výše uvedenému, na koncertech
z něho nestal crustový opus. To byl pochopitelně jen špatný vtip špatného
autora. Jako poslední bude vypíchnuta skladba, kterou si věčný kalič milující
nekonečné mejdany Hošek napsal přímo na míru. "Blues starýho strejdy"
je perfektní peckou s vtipným textem.
Zkrátka deska se povedla, zajímavé jsou především mezihry a sóla.
Kytary jsou celkově výborně zvládnuty s nápaditými momenty, ačkoliv se zdá, že
už na třech až čtyřech akordech nejde nic vymyslet. Bicí zpomalí a vykreslí
kudrlinky kde je potřeba a přitvrdí také tam kde je potřeba. Zvuk standartně
dobrý. Ale abych pouze nechválil - občas mě zatahá za uši pár slovních spojení
a "Zkažený zuby" na závěr zabírají téměř pět minut na albu. Vyšlo u
Papagájova hlasatele, distribuci mají na starosti Indies Happy Trails.
Best
of
Karel Souček, http://www.golias.cz/index.php?modul=audio&sub=recenze&page=cd&id=955
Dlouhohrající desky (LP) kapely Plexis byly jedny z mála, které
jsem při přechodu na modernější nosiče nevyhodil. Praskání jehly a občasné
přeskočení drážky totiž ještě umocňují syrovou a neučesanou punkrockovou muziku
této legendární skupiny. Ta se nyní při příležitosti pětadvacátých narozenin
připomíná výběrovým albem Best of a i na CD hodně staré písně nic ze svého
kouzla neztratily. Většina z nich je totiž nadčasová.
Zpívající baskytarista Petr Hošek, kytaristé Dušan Lébl a Zdeněk
Petr a bubeník Martin Švec jsou i po těch dlouhých letech stále těmi půlnočními
rebely, kteří hrají nekompromisní, upřímnou a přesvědčivou hudbu a zpívají o
svobodě, rock´n´rollu a hospodách.
Na desku, která poměrně reprezentativně zachycuje celou kariéru
kapely, zařadila dvaadvacet největších hitů a tři novinky. Její produkce se
pohybuje od řízného rocku (Půlnoční rebel, Calambre, Pidilidi, Helmbrechtnice)
přes syrový punk (Sid Vicious, Úleťák, Radka, Punk a pláč) až k vrcholně
melodickému pop rocku (Svět jsou bary, Čert to vem, To). Jakýsi experimentální
metal zastupuje Schizofrenia, k relativně pomalejším skladbám se hlásí Cesta k
druhejm a To se stává.
Ve všech případech se sice jedná o skladatelsky i aranžérsky
jednoduché, ale velice výrazné písničky. Nechybí jim přímočarost, chytlavá
melodie či lehce zapamatovatelný refrén. Muzikanti hrají s velkou energií,
příliš se s tím nemažou, a tak skladby mají vysoké tempo a spád. A z desky sálá
koncertní atmosféra, vyzývající ke zběsilému pogu třeba i v obýváku.
Přímočaré texty se sice občas otřou o politiku, ale ta rozhodně
není ústředním tématem. Tím je všední život pankáčů, anarchistů a jiných, občas
nepřizpůsobivých lidí, kteří odmítají konzum. Není vždy lehký a jednoduchý, ale
umí si ho i náležitě užít. „Hlavu mám plnou úletů, proč bych se měl s někým
bít. Strhnu z lahve vinětu a můžem si v klidu pít. Proč mám se s někým rvát,
když stačí akorát se smát.“
A tři nové písničky? Mistrovství v zírání je klasický punk ve
stylu E!E, melodická skladba My pijeme pivo staví na výrazném refrénu,
Zdenálofka je představitelkou rychlejšího punk rocku. Slušné skladby, ale
dřívější lehkost jim chybí. I kdyby už však Plexis nenapsal jedinou písničku,
statut punkové legendy mu nikdo nevezme.
Martin Višňa, http://musicserver.cz/clanek/26229/Plexis-Best-Of/
Od poslední desky punkerů Plexis uplynulo devět let. Kapela se
stihla rozpadnout, dát dohromady, oslavit dvacet let a několikrát zvýšit
fanouškům tep informací o nové desce. V půlce letošního května však konečně
oprávněně - Petr Hošek a spol. totiž vydali "Best Of" ke svým
pětadvacetinám.
Přitom ještě vloni nebylo zcela jasné, co s kapelou, která patří
do staré školy českého punku, bude. Hošek mluvil o přípravách výročního turné,
o novém albu však nepadlo ani slovo. Na vánočním koncertě v Akropoli měly
zaznít tři nové písně, Plexis ale nakonec představili lehce pozměněný set,
který hráli od vydání poslední řadovky "Už mi to kroutí nohy" koncem
roku 2000. V polovině letošního ledna ale nabídlo vydavatelství EMI, u kterého
mimochodem Plexis vydali dvě ze svých pěti řadovek, smlouvu na vydání
výběrovky. Tu v polovině května pokřtil na pražském Džbáně Jan Haubert z
Visacího zámku a vzápětí zazněly tři nové písně, které jsou na albu jako bonus.
Hrubé rysy výběru byly jasné z koncertního playlistu, svými hlasy
pro jednotlivé písně také pomohli fanoušci, konečné slovo však měla kapela.
Proto také prastará "Radka", kterou si fans vyžádali, není natočena
seriózně, nýbrž jako vtípek, jenž nejspíše vznikl po některém flámu, kterými je
Petr Hošek alias Mucho (dříve také podle svých idolů Sid nebo Axl) pověstný. Na
desku se také dostaly skladby z opomíjených alb "White Killer" a
"III", kromě "Holocaustu", jenž Plexis (Bandzone.cz) občas
ještě vytáhnou na koncertě, také starý singl "To se stává",
beatlesovský cover "Back In U.S.S.R.", "Leica" a poněkud
ujetá "Schizofrenia" (ta jistě potěší fanoušky, kterým nevadí
tehdejší odklon od punku ke kapelám á
V playlistu "Best of" samozřejmě nechybí pecky jako
"Svět jsou jen bary", původně "Pet Semetary" od Ramones,
kterou lze možno zaslechnout v repertoárech zábavových skupin,
"Televize", "To" nebo další cover od Ramones "Už mi
kroutí nohy". Postrádám ale výborný "Marihuáš" nebo veselý
"Tralala song", "Schizofrenii" bych klidně vyměnil za
"Posedlou chtíčem" ze stejné řadovky.
Co se týče trojice novinek, navazují na zvuk a aranže posledních
dvou desek, je v nich ale cítit více invence kytaristů Dušana Lébla a Zdeňka
Petra. Nemyslím si, že jsou natočené jen do počtu, jak jsem se dočetl na
internetu, "Mistrovství v zírání" se jistě dobře ujme na festivalech,
politická "Zdenálofka" tak dobře asi ne. Pro "My pijeme
pivo" Hošek sáhl do dávného plexisího repertoáru, tato píseň v roce 1986
byla také jedním z důvodů, proč byla tehdy kapele zakázána činnost. Sice její
text je hospodsky primitivní, nálada až kabátovská či třísesterská, jde o
skladbu dost chytlavou a její jednoduchý refrén vám v hlavě nějakou dobu určitě
zůstane.
Ač playlist výběrovky nemá žádný chronologický řád (pouze novinky
jsou pospolu zařazené na konec desky), podařilo se poskládat pohromadě držící
album. Kromě zmíněné "Radky" se žádná z písní nepřetáčela, původní
nahrávky byl ve studiu pouze pročištěny, takže se neztratilo nic z dřívější
práce, kdy s natáčením pomáhal David Koller nebo Miloš Dodo Doležal. "Best
Of" tak působí mnohem lépe než "20 pE!Ecek" příbramských E!E,
kteří tenkrát své největší pecky nahráli kompletně znovu, a zároveň lépe než
poněkud horkou jehlou spíchnutá "Zámkománie" Visacího zámku z konce
devadesátých let.
Ilja Kučera, http://www.metoo.cz/6995/plexis-best-of
Už čtvrt století operuje na české scéně kapela Plexis. Patří k
výrazným jménům punkové generace 80. let, k vlně, která právě v osmé dekádě
zaznamenávala velmi masovou odezvu naprosto nezávislou na oficiálních médiích.
Při příležitosti pětadvacetin skupiny Plexis vychází
reprezentativní výběr Best of, který, ať už náhodou nebo symbolicky, čítá
přesně pětadvacet skladeb. Tři z nich jsou novinky, natočené v letošním roce v
současné sestavě. Jedná se o tituly Mistrovství v zírání, My pijeme pivo a
Zdenálofka. Pro fanoušky Plexis je příjemné zjištění, že nepůsobí nijak
unaveně, mají švih, nevaří z vody a jsou opřeny o patřičně punkerské hudební
nápady. Vedle tohoto příznivého svědectví o současném stavu kapely, přináší
výběr dvaadvacet písní z minulosti. Jak už to tak bývá a musí být, jsou na
nejrůznější zvukové, technické i hráčské úrovní, z čehož se ovšem u punku
nestřílí. Nechybí tu pochopitelně skladby jako Půlnoční rebel, Svět jsou bary
nebo To, které patří k ověřeným a oblíbeným jistotám repertoáru Plexis. Celkově
vzato, poskytuje právě vydaný výběr dosti ucelený pohled na kariéru téhle party
popřípadě jí zevrubně představuje. Škoda, že větší péče nebyla věnována
bookletu. Chybí jakákoliv důkladnější dokumentace, což by u alba vydávaného k
výročí vzniku kapely jistě nebylo na škodu.
Už
mi to kroutí nohy
Jan Ernest, RockReport 2/2001
Srovnáme-li dosavadní alba Plexis do úhledné řady, pak se novinky
Už mi to kroutí nohy jeví jako počin téměř historický. Vůbec poprvé totiž lídr
souboru Petr Hošek dokázal plynule navázat na svůj předchozí kompakt a
neobrátil kroky zcela jiným směrem. Současní Plexis se tváří jako formace ryze
punková a dlužno podotknout, že docela přesvědčivě.
Ačkoli aktuální deska nesporně navazuje na minulé album To, jeho
zvuk je spíše prohlubován, než aby zůstalo u pouhého opisování. Kapela v mnohem
větší míře vsadila na živelnou, téměř koncertní energii, což se ukázalo jako
šťastné řešení. Výsledek nepostrádá nezbytnou šťávu. Přitom se vcelku úspěšně
podařilo obejít nebezpečí stereotypu, když kromě přímočarých nářezů došla řada
i na uvolněnější a zpěvnější kusy. Nutný náboj se neztrácí dokonce ani
v těch skladbách, které jsou na kvapíkovému rytmu na hony vzdáleny –
příkladem budiž zejména zatěžkaná Proti zlýmu. Snaha o oživení v podobě
angažování dechových nástrojů má také něco do sebe, byť se v kontextu
nahrávky jedná o prvek spíše bezvýznamný. Zbytečná je snad jen závěrečná
„tucka“ Seattle In Prague, ta ovšem funguje spíš jako bonus či dovětek.
S nabroušenou muzikou bohužel ne vždy korespondují texty.
Těžko čekat od punkerů nějaké jinotaje či nedejbože poezii, i s jistou
dávkou naivity je nutno počítat, ovšem určitou bezradnost už přehlédnout nelze.
Promiňte, ale po vyslechnutí úvodní písně Helmbrechtnice mi vždycky okamžitě
naskočí některé pokusy moravských tancovačkových bigbíťáků, kteří se rozhodli
zapět na aktuální téma, a proto duchem bloumají kolem proslulého tahu E55.
Plexis možná užívá drsnější obrazy, myšlenková hloubka ale zůstává stejná.
Kapela nicméně i tak odvedla poctivý kus práce. Ocení jej zejména
ten, kdo upřednostňuje solidně vysmahnutý kytarový riff a svižnou, spolehlivou
rytmiku před vyhledáváním pevných postojů, názorů nebo poselství.
Už
mi to kroutí nohy
Petr Korál, převzato z: http://www.my-way.webz.cz/plex.htm
Když před deseti lety Plexis točili svoje první elpíčko
"Půlnoční rebel", producentskou taktovkou ve studiu mával Miloš Dodo
Doležal. Na svém pátém albu Plexis tuto spolupráci obnovili a dobře udělali.
Dodo sice není na obalu jako producent uveden, jeho vliv (v pozitivním smyslu)
na výsledné podobě nahrávky je však jasně zřetelný. Byl to zřejmě v první řadě
on, kdo skupinu přesvědčil, aby se soustředila především na co největší
přirozenost. A Plexis tu znějí opravdu tak, jak je znáte z koncertů. Divoce a
neučesaně, bez nánosu přebytečných studiových 'šminek'. V syrovosti a
energetickém potenciálu vždy spočívala jedna z největších deviz party kolem
Petra Hoška, na téhle desce překvapujícího poměrně drsným, hlouběji posazeným
vokálním výrazem (ale pasuje mu to!). Další devizou nového CD je bezesporu
pestrost. Punk rock má řadu podob a Plexis nikoliv vypočítavě, nýbrž velmi
šikovně (s cílem vyrazit zuby, které v podobné muzice vždy hrozivě cení,
zákeřné obludě zvané Stereotyp) přelétají od ramonesovsky říznutého rock'n'rollu
k současnému americkému pojetí žánru, od klasického modelu '77 přes útočný
anglický neopunk 80.let až k hardcoru a metalu (druhá polovina skladby Calambre
je nehorázně dravá jízda, za niž by se ani The Exploited nemuseli pýřit). Škoda
snad jen toho, že bubeník Martin Švec nezapojil do hry o něco častěji
dvojšlapku, která dodává soundu ještě větší průraznost. Konečně třetí předností
Plexis je i tentokrát nenucený melodický šarm. Zejména chytlavé kousky
Pidilidi, Manyžer, Proti zlýmu, Marihuáš či oprášený letitý popěvek Co je moc
(na desce figuruje dokonce i legendární, patnáct let starý song Máj!) budou s
velikou pravděpodobností fanoušky kapely zařazeny do pomyslného zlatého
písňového fondu Plexis. Nemluvě o převzatých kouscích Už mi to kroutí nohy (Somebody
put something in my drink - Ramones) a Góóól (Victory - Toy Dolls). A tak
základním bolavým místem zůstávají texty. Slepé patrony v podobě naivity a
prvoplánovosti, s nimiž se Plexis trefují do nešvarů různého druhu ve skladbách
Helmbrechtnice, Skandál nebo Proti zlýmu, jsou už vážně za hranicí únosnosti.
Naštěstí album jako takové není obsahově až tak závažné - a vtipně
dvojvýznamový Marihuáš se skupině opravdu povedl. Kdyby takových kousků bylo
víc....
Není
To jako to
převzato z: http://musicserver.cz/clanek.php?id=5033
S další položkou Zlaté edice BMG se dostalo na znovuvydání
čtvrtého alba "To" pražských punkerů Plexis z roku 1998. Počin to
rozhodně není zbytečný, protože úroveň desky snadno překračuje význam žánru a
navíc pro spoustu mladších následovníků nastavuje laťku nikterak nízko.
Na počátku devadesátých let pražská punková úderka Plexis v čele
se zpěvákem Petrem Hoškem skvěle chytla vítr do plachet, punk obohatila o tehdy
módní streetrockové prvky a během krátké doby se vyhoupla mezi domácí špičku.
Debutová deska "Půlnoční rebel" se prodávala po desetitisících kusů,
úroveň dalších alb šla ale sestupně dolů a především se veřejně šuškalo o
problémech některých členů s chemickými substancemi. Výsledkem byl po pár
letech rozpad. Po určité době nečinnosti to však Petru Hoškovi nedalo,
rozpomněl se na své účinkování v Michael's Uncle a ke zpěvu si přibral i
baskytaru, nabral dva úplně nové spoluhráče a ve vynikající formě se s
osvědčenou značkou vrátil na pódia. Důležitý byl i návrat ke kořenům rychlého,
energického punku. A přesně toto období zachycuje čtvrté album, pojmenované
podle skladby inspirované horrorem Stephena Kinga, které se nyní vrací na pulty
obchodů v reedici ve Zlaté edici BMG.
Už úvodní skladba slovní hříčkou v názvu avizuje, na co se může
posluchač připravit - totiž na nekompromisní jízdu svižného tempa, které ho
nebude šetřit ani na moment. Na to, že deska vznikla v pouhém triu (později
Hošek rozšířil sestavu ještě o druhou kytaru), zní až nezvykle plně a hutně.
Maličko z celku vyčnívá druhá, titulní písnička - ne nadarmo ji později skupina
na koncertech výrazně zrychlila - která zde maličko připomíná Lucii. Hlavně to
ale asi bude Hoškovým ledabylým způsobem zpěvu. S dalšími skladbami jsou
postupně odkrývány tradiční punkové atributy a občas i klišé. Rychlé tempo,
texty v dobrém smyslu angažované. A tak dojde na konopí i na povzdech nad
úrovní parlamentu, na pohled na globalizaci, nebo třeba na tehdy u nás nový
fenomén street parties. Určitě v rámci žánru nic nového, ale na druhou stranu
vše podáno bez zbytečných komplexů s potřebnou dávkou sebevědomí a hlavně
naprosto uvěřitelně, věcně a povětšinou i bez zbytečného patosu. Suchá
konstatování faktů. Zdravá naštvanost. Do vlastních skladeb docela nenásilně
zapadají dvě coververze (Exploited a Dickies). Hudební pojetí je trochu
tradiční, bez viditelnějších snah o hudební inovaci vlastním pohledem a
vybočení ze zajetých kolejí. (Pokud patříte k těm naivům, kteří si myslí, že to
nejde, zkuste si pro srovnání poslechnout třeba vynikající západočeské punkery
Esgmeq...) Proto jsou milým zpestřením různé zvukové vsuvky a samply - ať už je
to filmová rodina Homolkova, nebo jen pouhé psí zaštěkání. Trochu úletem je
skladba "Globalizace", stylově razantně vybočující někam k dubu, s
hostujícím zpěvákem Hypnotixu Bouramou Badjim. Překvapovat to ovšem může jen
toho, kdo neví, že leader Petr Hošek je zavedeným spolupromotérem tanečních
akcí a působí i jako DJ Mucho. Na desce jako host ostatně vystupuje i DJ Tráva,
což dokazuje skutečnost, že prolínání hudebních světů je dnes již samozřejmé.
Z hlediska žánru je "To" jak po zvukové i obsahové
stránce vcelku povedená deska, která jasně ukazuje mladším kolegům, že s Plexis
je třeba nadále počítat. Většina z osmnácti kousků nic neztratila ze své
svěžesti ani po čtyřech letech. Jen mi připadne trošku škoda odfláknutého
bookletu, jehož existenci ospravedlňují tak maximálně moc pěkné fotografie,
obsahujícího pouhé tři texty. Asi výtvarník moc dobře věděl, proč zůstal v
anonymitě. No dobře, ja vím, že to je jen punková deska. Takže volume doprava a
nezapomeňte - To si vždycky cestu najde...
III
Štelca
Temná basa,
kytarovém riff, těžkej a hutnej začátek. Omen. Tak „optimisticky“ začíná
v pořadí třetí oficiální album skupiny Plexis, která se od big – beat-
punkovýho Půlnočního rebela z roku 1990, přes White killera z roku
1992 dostala až k albu se jménem III z roku 1993, kde naposledy
zazněl plexisovskej odklon od punku ke street-rocku. Ale všichni víme, že to
bylo poslední album, kde působil tenhle styl. Od dalšího alba už zase dál
mastěj svůj punkrock ve stylu „nahlas a rychle“. Každopádně Omen – první věc
toho alba je dost a dost temná.
Další věc
Posedlá chtíčem, celkem jasně o nějaký blíže nespecifikovaný holce, která
trochu trpí nymfomanií. Třetí flák na albu Radost, na tomhle albu ve většině
písniček trochu nerozumim textům, jdou hodně do lyriky. Mě osobně se víc líběj
ty přímočarý punkový, který Plexisáci uměli a pořád uměj hodně dobře podat. Pak
následuje Bolest, a tam je to pořád o pochopení textů J Ale
pak následuje pátej vál a to je asi nejlepší písničkou alba (podle mýho).
Preludium. A tam je to jasný. O holce. Všichni známe J
Dál…Rozpoutej pouta, Holocaust. Ten by možná slušej i první desce. Jedna
z mála písniček, která má trochu rychlejší rytmus a ostřejší náboj.
Teď ne, Už
mě nudíš, Schizofrenia a Déšť. Na Déšť je sice natočeném i klip, ale mě se zdá,
že ty poslední fláky z alba se prostě trochu utápěj v průměru. Stále
stejný.
Nicméně,
jako na závěr… Na svojí dobu asi pecka. Rok 1993, na obalu pěknej kříž, vydaný
u Monitoru, což už byla mezinárodní pobočka Í-em-áj, pražská čtveřice
Hošek-Chaos-Stanko-Stuchlý…Co dodat. Snad jen, že na obalu, kde je fotka
kapely, sem Hoška prostě nepoznal J
Kluci
prostě tu dobu byli pod vlivem „Růží“ a pod vlivem stylu New RebelZ. Jak se to
ale vyvíjelo dál, všichni známe, protože tahle recenze je psaná zpětně…
PLEXIS "White Killer"
Příklon ke street rocku Plexis
moc nevyšel
Merťák, pževzato z: http://www.srpuls.cz/vdmusick/recenze/plexis-whitekiller.htm
Po velmi
úspěšném debutu "Půlnoční rebel" vyšla v roce 1992 u Reflexu nová
deska "White Killer". Na albu se podíleli: Petr Hošek (zpěv,
klávesy), Johny Chaos (kytary, sbory, piáno) a noví členové skupiny Filip
Kolací (basa, vokály) a Jarda Stuchlý (bubny, vokály). Deska znamenala (a
dodneška znamená) pro většinu fanoušků klasických Plexis velké zklamání. Kapela
se po odchodu Ády a Pavla definitivně přiklonila ke stylu nazývanému street
rock nebo chcete-li alternative rock.
Když se
podívám na obal, tak mě na první pohled trkne a napadá mě, že asi není něco v
pořádku. Toho namalovanýho „fešáka“ jsem ještě celkem rozdejchal, ale nové logo
je opravdu „zprzněný“, a vůbec celkový obal na mě působí špatným dojmem. Na
zadní straně je velká fotografie Plexis v době nahrávání alba. Čtyři kluci s
dlouhejma vlasama - Hošek s šátkem na čele alá Axl Rose - leží rozloženi do čtverce.
Nechybí názvy songů včetně překladů do angličtiny (stejně jako na předchozím
LP).
Stejně jako
"Půlnoční rebel" i tato deska byla nahrána ve studiu C v Ostravě. O
produkci se postarala sama kapela a zvuk plus mix obstaral vyhlášený studiový
zvukař Petr Slezák. Největší změna však nastala v hudbě, Hošek už skoro
neskládal (jako spoluautor hudby se podílel pouze na poslední skladbě), takže
se do tvoření muziky vrhli naplno Stanko a Johny. A že to je znát, respektive
je to znát jako „prase“. Strana A začíná písní "Síla, sláva, stesk" a
už od prvních tónů Johnyho kytary a Hoškova řevu posluchače napadá, jestli si
opravdu koupil desku skupiny Plexis. Prostor zde dostávají především hutné
kytarové party, stejně jako v dalším songu "Jseš zlá". Následující věc
"To se stává" je první skladbou se silným refrénem a sbory (kapela na
tuhle píseň dokonce natáčela videoklip). Po tom však následuje příšerný cover
od ještě více příšerných Beatles (já zkrátka týhle skupině nikdy nepřišel na
chuť), po jejímž poslechu leckterému punkerovi (a nejen jemu) tuhne krev v
žilách. Optimista se slovy: „nikdy víc“ poslouchá další songy a pesimista se
zaťatou pěstí očekává cover od Doors, při kterém by definitivně desku vyňal z
gramofonu. Naštěstí zde žádný další cover není! "Světla velkoměsta"
je takový průměr, za to "Víš co chceš?" považuju jak nápadově, tak
textově jako dobrý počin, který by mohl být klidně i zařazen na debutu.
Po tomto
docela dobrém nářezu přichází s otočením LP na stranu B psychedelický
"White Killer", který má délku skoro šest a půl minuty a naprosto
zvláštní text, do té doby u Plexis nevídaný - každopádně doporučuju poslech.
Oddechovka "Těžkej čas" mi připomíná má dětská léta, kdy jsem
poslouchal Katapult, hlavně díky Johnyho kytaře v úvodu. Jako třetí píseň na
straně B je "Rock city", která je taková pohodová a mně osobně se
docela líbí. Škoda jen zbytečně moc únavného sóla. "Leica" má opět
silný refrén (při kterém může mít poslouchač chuť si zaskákat), sólo je v tomto
případě tak akorát - rychlé a krátké, což mi u Plexis vyhovuje. Celé album
uzavírá "Nekonečnej mejdan", kterej je poměrně pomalej a únavnej.
Jako přinejmenším nešťastný považuju nezařazení písně "Realita" na LP
(na CD i MC se objevila). Byla to jednoznačně nejtvrdší a podle mě i nejlepší
píseň alba "White Killer"!
Při
nahrávání této desky měly na členy Plexis velký vliv jednoznačně skupiny jako
Guns´n´Roses, Sonic Youth nebo Cult, což je asi nejvíc slyšet na straně A.
Tohle album není celé špatné, obsahuje několik povedených a zpěvných songů, ale
bohužel patří k tomu horšímu co tato punková legenda natočila.
PLEXIS "Půlnoční rebel"
Punk rock made in Plexis
Merťák, převzato z: http://www.srpuls.cz/vdmusick/recenze/plexis-pulnocnirebel.htm
Bylo to
1. října 1988, tehdy se ožralí Petr Hošek a Adolf Vitáček domluvili na
znovuobnovení Plexis. Slovo dalo slovo a Plexis začínají koncertovat. Sestavu
tvořili Hošek - zpěv, Vitáček - bubny, Brož - basa a úplně nový člen skupiny
Johny Chaos - kytara. Kapela měla dobře našlápnuto, takže je pochopitelné, že v
roce 1990 se uchýlila natočit svůj debut "Půlnoční rebel".
A přejdeme hned k obalu, z něhož se na nás „ksichtí“ čtyři chlápci
v kožených bundách. Obal je jednoduchý, tvoří ho dvě fotografie členů skupiny a
klasické „plexisácké“ logo. Originální mi přijde, že vedle českých názvů songů
jsou napsány i jejich překlady do angličtiny. A jen tak mimochodem, doporučuju
přečíst si poděkování na zadní straně dole.
Tak a teď
už konečně muzika. Od svého znovuobnovení se Plexis dost změnili. Byl to už
trochu jinej punk rock než předtím - většinou se uvádí tahle fošna spíš jako
street rock. No, já to nechám na vás, mně osobně jsou tyhle škatulky celkem u
prdele. Velkou změnou oproti starým Plexis je určitě příchod nového kytaráka
Honzy Jukla zvaného též Johny Chaos (ex-P.S. a Suicidal Commando): rychlé a
hutné riffy - zvuk kytary je skoro až metalový (např. "Televize",
"Punk a pláč"). Další novinkou bylo, že z Petra Hoška se stal pouze
zpěvák (kytaru odložil a basu si přibral až později).
Deska se
nahrávala v ostravském studiu C. O produkci se postaral Miloš Dodo Doležal, což
byl určitě dobrý tah, protože Dodo je výbornej producent.
Deska
obsahuje jak rychlé vypalovačky ("Represe" nebo
"Televize"), tak i pomalejší vály ("Promiň") a legendární
cover od Ramones "Svět jsou bary", což je asi dodneška nejžádanější a
nejznámější píseň od Plexis. Traduje se dokonce, že když tady v roce 1994 byli
Ramones a Plexis jim dělali předkapelu, tak při této písni členové Ramones
stáli na kraji pódia a hulákali na Hoška... Nechybí zde ani zpěvné písně ve
středním tempu, které jsou tak typické právě pro Plexis ("Je to hra",
"Ona neví o co jde", "Půlnoční rebel"). Docela mě mrzí
nedoceněnost písně "Take it easy", která je dle mého naprosto v
pohodě a je velká škoda, že ji dneska skupina nehraje live. Co se týká textů,
tak některé působí dost naivně („ať už jsi skin nebo punkrocker, nesmíš se
rvát, na svojí agresi zapomeň, zkus to se smát“). Povětšinou jsou to však
klasické Hoškovské texty ze života. Plexis nikdy nebyli nějak politický, takže
v textech se zpívá o televizních maniacích, o klukovi, kterýmu zbyl už jenom
punk a pláč, o ženskejch, apod.
Málokdy se
však stane, aby deska neměla jediné slabé místo. V tomto případě považuji za
ono slabé místo song "Nephilim" (ještě že je na straně B). Ta píseň
se podle mého názoru na tuhle fošnu hodí pramálo a její text je fakt děsnej.
Naštěstí je poměrné krátká. Dalším zklamáním je pro mě nezařazení písní
"Mrož" nebo "Hospoda U Zpěvců" z legendárního dema, které
Plexis nahráli v roce 1989. Je však pravdou, že druhá jmenovaná se později
objevila na albu "Už mi to kroutí nohy" pod názvem
"Calambre", ale již v pozměněné podobě.
Nakonec
mohu jen říct, že debut Plexis se povedl velmi zdařile, a nebýt téhle desky,
tak spousta punx není punx. LP patří k těm nejlepším skvostům v mý sbírce,
prostě kurevsky dobrej masakr!